Úvodní slovo!
Za všech časů bývali čistí, Bohu oddaní lidé, kteří slyšeli v srdci Božího Ducha. Známe všichni přemnohá místa Starého Zákona, kde praví prorok: "I pravil Hospodin ke mně." A toto vnitřní spojení mezi Bohem a člověkem, jak nám o něm dávají zprávu Mojžíš, Samuel, Isaiáš a jiní proroci a osvícenci Starého a Nového Zákona, že by v naší době nebylo již možné? Což není Pán, Bůh od pravěku stále týž a nejsou také lidé dneška stále ještě v podstatě stejní jako tehdy? - Bylo by zajisté proti všemu rozumu předpokládat, že by Bůh mluvil jen k Mojžíšovi a k apoštolům, nikdy však předtím ani potom k Svým lidským dětem, a že by v Bibli bylo dáno uzavřené veškeré zjevení. Jen v literu věřící mohou být takového mínění!
Víme také z mnohých spolehlivých svědectví a písemných pramenů, že vnitřní slovo jako prostředek Božího zjevení dávalo "dětem výšiny" již před Mojžíšem Světlo a poučení - např. skrze Enocha - a že toto slovo také ve dnech poapoštolských občerstvovalo ty, kteří je v čisté touze hledali. Jako svítící stuha se táhne zvěst o vnitřním slově dějinami staletí pokřesťanských. Význam vnitřního zjevení pro člověka poznávali a zdůrazňovali jak církevní otcové jako Hieronymus a Augustinus; tak také středověcí mystikové jako Bernard z Clairvaux, Tauler, Suso a Tomáš Kempenský. Také mnozí svatí katolické církve, dále Jakob Böhme a v pozdější době severský věštec Immanuel Swedenborg dostávali zjevení vnitřním slovem. A je známo, že Jan Tennhard vydal roku 1712 v Norimberku "Poučení o vnitřním slově Božím" opřené o hojné zkušenosti.
Je přece od Pána Ježíše "živým slovem Božím" zaslíbeno: "Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat." (Jan 14,21) Také řekl dále: "Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl." (Jan 14,26)