Site menu:

Novinky

24.3.
Překlad
Mayerhofer: O práci, úvahy o Velikonocích (sk)

8.1.
Korektura
Duchovní Slunce 2

14.12.
Překlad
Nebeské dary 1 (sk)
Vianoce (sk)

Historie

Úvodní slovo

Za všech časů bývali čistí, Bohu oddaní lidé, kteří slyšeli v srdci Božího Ducha. Známe všichni přemnohá místa Starého zákona, kde praví prorok: „I pravil Hospodin ke mně.“
A toto vnitřní spojení mezi Bohem a člověkem, jak nám o něm podávají zprávu Mojžíš, Samuel, Izaiáš a jiní proroci a osvícenci Starého a Nového zákona, že by v naší době nebylo již možné? Což není Pán Bůh od pravěku stále týž a nejsou také lidé dneška stále ještě v podstatě stejní jako tehdy?
Víme také z mnohých spolehlivých svědectví a písemných pramenů, že vnitřní slovo jako prostředek Božího zjevení dávalo „dětem výšiny“ již před Mojžíšem světlo a poučení, např. skrze Enocha, a že toto slovo také ve dnech po apoštolských občerstvovalo ty, kteří je v čisté touze hledali. Jako svítící stuha se křesťanskými dějinami táhne zvěst o vnitřním slově.
Význam vnitřního zjevení pro člověka poznávali a zdůrazňovali jak církevní otcové, jako Hieronymus a Augustinus, tak také středověcí mystikové jako Bernard z Clairvaux, Tauler, Suso a Tomáš Kempenský. Také mnozí svatí katolické církve, dále Jakob Böhme a v pozdější době severský mystik Immanuel Swedenborg dostávali zjevení vnitřním slovem. A je známo, že Jan Tennhard vydal roku 1712 v Norimberku „Poučení o vnitřním slově Božím“ opřené o hojné zkušenosti.
Je přece od Pána Ježíše „živým slovem Božím“ zaslíbeno: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (Jan 14,21) Také řekl dále: „Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (Jan 14,26)
Jelikož se lidé v převážné většině nedali vést Duchem Božím a chtěli raději následovat své sobecké a svémocné pudy, rozprostíral se nad nimi během času víc a víc stín duchovní noci. A úplné odpadnutí od víry a lásky k Bohu učinilo pro naši dobu nutné nové velké zjevení lásky a vůle Boží.
Nejobsažněji a nejmocněji vzešlo toto nové poselství v německém jazyce v letech 1840–1864 skrze prostého, duševně čistého muže, Jakoba Lorbera ze Štýrského Hradce. Jemu se dostalo vnitřním slovem Ducha neporovnatelně důkladných zpráv o Boží bytosti, o stvoření, o plánu spásy a o cestě k věčnému životu.
V březnu roku 1840 obdržel z Terstu nabídku, aby převzal v tomto tehdy velmi významném městě na pobřeží modrého Jaderského moře místo kapelníka, které by mu skýtalo příjemné zaměstnání a dobré pozemské živobytí. Zrána 15. března, když pln naděje a radosti chtěl povstat z lůžka a konal právě svou ranní modlitbu, uslyšel v prsou na místě srdce zaznít zřetelně hlas, který k němu zvolal: „Vstaň, vezmi pisadlo a piš!“
To, co podivně slyšel a přesně napsal, znělo: „Takto praví Pán pro každého, a je to pravdivé, přesné a jisté. Kdo chce mluvit se Mnou, ať přijde ke Mně a Já mu vložím odpověď do srdce. Avšak jen čistí, jejichž srdce je plné pokory, uslyší zvuk Mého hlasu. A kdo přede vším světem Mně přednost dává, Mne miluje jako něžná nevěsta svého ženicha, s tím budu ruku v ruce kráčet. Bude Mne provždy zřít jako bratr bratra a jako Já jsem ho již od věčnosti zřel, dříve ještě nežli byl.“
Tak tedy vzniklo během let 1840–1864 ponenáhlu mnoho svazků, v nichž byly z nejvyšší sféry jasně podány a vysvětleny nejdůležitější a nejhlubší otázky o Bohu, stvoření a věčné spáse. Z mocného základního Světla věčné Boží Lásky byly objasněny všechny zjevy a záhady bytí. Celé stvoření bylo vyloženo jako mocný postup vývoje nesamostatných a nedokonalých tvorů k úplně svobodným, nebesky uzrálým dětem nejvyššího Ducha, Boha Otce a tento duchovní vývojový postup byl osvětlen na všech jeho stupních v celém tomto, jako i v nekonečném onom světě.